V jedenáct mi patří balkon. To je všechno, co z bytu zbylo, od té doby, co jsou krabice pryč, jeho i moje, které si vzal, protože patřily jemu. Stojím u zábradlí s cigaretou, kterou nezapaluji. Před třemi lety jsem přestala. Nepřestala jsem ji držet.
Naproti se rozsvítí. Dva metry vzdušnou čarou, balkon vedle balkonu, oddělené okapem a zdvořilostí velkoměsta. Nový soused. Vychází ven, také v jedenáct, také s cigaretou, a také ji nezapaluje.
Nedíváme se na sebe. To je dohoda, kterou uzavřeš, aniž bys promluvila. On se dívá na ulici, já se dívám na ulici, a dole jede tramvaj a někdo se směje v jiném bytě.
„Oheň?“ zeptá se do tmy. To je první otázka za týden jedenáctihodinového balkonu. „Nekouřím,“ řeknu. „Já taky ne.“ Přesto drží zapalovač, žlutou plastovou věc, jako by to byl argument. „Chtěl jsem jen vědět, jestli mluvíš.“
„Milan,“ řekne. „Nele.“ Víc se nestane. Schová zapalovač. Stojíme zase tiše, ale je to jiné ticho než poslední noci – takové, ve kterém někdo poslouchá.
„Špatný týden?“ zeptá se po chvíli. „Špatný rok.“ – „Chápu.“ Neřekne, jak to chápe. Neřekne, proč muž v jedenáct vychází s cigaretou na balkon, kterou nekouří. Nechá otázku ležet jako ten zapalovač, na později.
Ve čtvrt na dvanáct jde dovnitř. U dveří se zastaví. „Zítra zase?“ Zní to, jako by to nebyla nabídka, ale čas. Neodpovídám. Položím studenou cigaretu na zábradlí, kde zůstane ležet do zítřka.
