Knihy leží pod třetí podlahovou deskou ve vinném sklepě, kam je položil můj muž, než ho zastřelili na Via Toledo. Od té doby je každou noc počítám. Sedm svazků. Rukopis. Každé číslo v nich je jméno a každé jméno je důvod, proč si pro mě přijít.
Auto přijíždí v devět. Slyším ho, než ho uvidím, protože dům stojí na kopci a cesta je dlouhá a já už šest týdnů nedělám nic jiného než poslouchám. Vystupuje muž. Sám. To je první překvapení.
„Signora Chiara.“ Dante. Nástupce. Viděla jsem ho na pohřbu, ve třetí řadě, s tváří, která netruchlila a netriumfovala. Nesundává klobouk, protože žádný nemá. Stojí přede dveřmi a čeká, až je otevřu dokořán.
„Přicházím vám nabídnout svou ochranu.“ – „Neprosila jsem o ni.“ – „To vím. Jinak bych nepřišel.“ Dívá se skrz mě do chodby, kde visí fotografie mého muže, a podívá se zpět. Nic nehledal. Jen ukázal, že ví, kde visí.
Je mi pětatřicet a šest týdnů jsem vdovou a dvanáct let ženou muže, který mi vysvětlil všechno kromě toho nejdůležitějšího. Dante je mladší, než byl on. Klidnější. Nebezpečnější, myslím, protože nemusí nic dokazovat.
„Pojďte dál,“ řeknu, protože capa nenecháš stát na prahu, a protože chci vědět, jestli se podívá do sklepa s vínem. On se nepodívá. Sedne si do křesla mého muže, aniž by se zeptal, a pak, když si všimne mého pohledu, zase vstane.
„Promiňte.“ Vezme si druhou židli. „Jsou lidé, kteří věří, že váš muž zanechal záznamy,“ řekne. „Já tomu nevěřím.“ Podívá se na mě a jeho pohled říká: Já tomu velmi věřím. „Chci, abyste věděla, že tomu nevěřím.“
