Ve 0:14 zazvoní zvonek na recepci vily Meran, i když na chodbě nikdo nestojí. Vím, kdo to je, dřív než zvednu oči. Host z pokoje 12 přichází každou noc, vždy po půlnoci, vždy sám. Vila Meran má v tuto dobu už jen mě, tikot stojacích hodin a světlo nad pultem.
„Dobrý večer, Maro.“ Opře předloktí o pult. Neřekla jsem mu své jméno. Na cedulce stojí jen „Recepce“.
„Prodloužil jste si pobyt,“ řeknu. „O týden.“ Přikývne. „Ten dům se mi líbí.“ Dům má čtyřicet pokojů, dvanáct z nich je obsazených a žádný z ostatních jedenácti nikdy po půlnoci nezazvonil.
Venku leží park ve tmě, v krbu haly je už jen žhavé uhlí. Zapálila jsem svíčky na pultu, protože noční služba je dlouhá a protože to nikdo nezakazuje. Podívá se na plameny, pak na mě.
„Co děláte, když vám host svěří něco, co nemůže říct nikomu jinému?“ Odložím pero. Tato otázka není v žádném školení. „Poslouchám,“ řeknu. „A zapomenu to, pokud bude chtít.“
Vytáhne z kapsy klíč od pokoje, starý, mosazný, s číslem 12. Položí ho na pult mezi nás. „Chci, abyste si ho dnes v noci nechala.“
„Proč?“ zeptám se. Usměje se poprvé za pět nocí. „Protože chci vědět, jestli ho použijete.“ Pak vyjde po schodech nahoru a klíč leží přede mnou ve světle svíček.
