Klíč k nočnímu archivu je těžší, než vypadá. Otočím jím dvakrát a dveře povolí, jako by na mě čekaly. Za nimi: regály až ke stropu, papír, který voní po prachu a studeném kouři, a jediné světlo na konci chodby.
„Paní Elaro.“ Hlas nepřichází odtud, kde je světlo. Přichází zleva, z temnoty mezi folianty. „Jste přesná. To oceňuji.“
Konstantin vstoupí do světla lampy, jako by tam stál odjakživa. Od dnešního večera je mým nadřízeným, znám jeho podpis ze tří formulářů. Má na sobě oblek bez kravaty a vypadá jako někdo, kdo nikdy nespěchal.
„Fondy v zadní části nejsou katalogizované,“ říká. „Prohlédnete je. Nečíst. Prohlédnout.“ Udělá pauzu tak dlouhou, že bych ji dokázala spočítat. „Čaj?“
Na stole stojí dva šálky, které už se paří. Věděl tedy, že přijdu, a kdy. Posadím se a on se posadí naproti mně, ale nepije. Dívá se, jak piju, s rukama sepjatýma, velmi klidný, velmi bdělý.
„Proč pracujete v noci?“ ptám se. Je to špatná otázka, poznám to podle cuknutí koutku jeho úst. „Protože knihy jsou v noci tišší,“ říká. „A protože nemám rád den.“
Za ním, na nejvyšší polici, leží svazek bez hřbetního názvu, s červenou nití jako záložkou. Konstantin sleduje můj pohled, aniž by pohnul hlavou. „Tu ne,“ řekne tiše. „Ještě ne.“ A usměje se, jako by mi právě něco daroval.
