Čtyři dvanáct a kuchyně voní po terpentýnu, protože jsem zapomněla štětce v dřezu. Ben stojí před ním, v tričku, a dívá se na štětce jako na zločin. „Amelie. Měli jsme pravidlo.“
„Měli jsme pět pravidel. Já dodržuju tři.“ Otevřu dveře lednice a postavím se do světla, které z ní padá, protože jinak nevím, kam. Tři měsíce nevlastních sourozenců. Dva měsíce Olomouc, tři pokoje, jedna chodba. Od dnešní noci sdílíme koupelnu, protože v mojí neteče voda.
Uklidí štětce. Pečlivě, do sklenice, s vodou, tak jak se to má dělat a jak to nikdy nedělám. Je mu šestadvacet a žije, jako by měl návod na všechno. Na mě žádný nemá.
„Proč nespíš?“ ptám se. „Proč nespíš ty?“ – „Malovala jsem.“ – „Slyšel jsem tě malovat.“ To není odpověď. Slyší mě už tři měsíce přes zeď. Já slyším jeho taky. Nikdy jsem to neřekla.
Opře se vedle mě o lednici a kuchyně je úzká a jeho rameno je teplé a světlo nás dělá oba bledé a upřímné. „Tvoje máma se ptala, jestli přijedeme na Velikonoce,“ říká. „Jako rodina.“
„Jako rodina,“ opakuju. Zní to v mých ústech falešně, tak falešně jako jeho tričko, které je vlastně moje, které vzal z prádla a které mu neberu.
„Amelie,“ říká, a tentokrát bez pravidla v hlase. „Jdi spát.“ Nejdu. Nejdou. Lednice bzučí a chodba mezi našimi pokoji je dva metry dlouhá a nikdo z nás ji nepoužívá.
