Můj mobil je vypnutý od Prahy. Nevypnula jsem ho, abych mu nepsala, ale abych zjistila, jestli to vydržím. Kupé je malé, světlo žluté a mám obě sedadla pro sebe. Dokud se neotevřou dveře.
„Místo 61?“ Muž drží lístek, jako by to byl důkaz. Já držím svůj vedle. Stejné číslo, stejný vůz, stejný vlak do Verony.
„To je chyba,“ říkám. „Určitě,“ říká on a usmívá se, jako by to žádná nebyla. Položí tašku do sítě, aniž by se zeptal, a sedne si k oknu, aniž by se zeptal.
Vlak trhne. Dvanáct hodin, žádná zastávka, kde bych vystoupila. Průvodčí pokrčí rameny, něco poznamená a odejde. Cizinec mě pozoruje, jak se snažím být naštvaná.
„Proč Verona?“ ptá se. „Proč ne?“ říkám. Přikývne, jako bych řekla něco chytrého. „A vy?“ Dívá se z okna, kde ubíhají světla předměstí. „Někomu něco dlužím.“ Víc ne.
Kolem jedenácté vytáhne z tašky dva papírové kelímky a termosku. Zabalené má pro dva. „Vždycky balím pro dva,“ řekne, než se stihnu zeptat. „Zvyk.“ Zní to jako lež, kterou si už mnohokrát řekl.
Podá mi kelímek a jeho ruka zůstane na mé o chvíli déle, než je třeba. Ne náhodou. Venku je tma a v okně vidím nás oba, malé a světlé, jako dva lidi, kteří se znají.
