Slohová práce se vrátila s víc červenou než černou. Položím ji na konferenční stolek, mezi dvě zákaznice, a čtu ji, dokud barva působí. Úterý, čtvrtek, večerní gymnázium v Brně, čeština u dr. Vosse. Devět měsíců do maturity. Je mi devětadvacet a jsem nejstarší v kurzu.
Okrajové poznámky jsou malé a úhledné. „Tady uhýbáte.“ „Tohle nemyslíte vážně.“ „Řekněte to tak, jak byste to řekla své klientce.“ Zná moje povolání. Nikdy jsem ho v kurzu nezmínila.
Ve čtvrtek sedím v poslední řadě. Stojí vpředu, přesný, nehybný, mluví o Kleistovi jako o kolegovi, kterého nemá rád, ale respektuje. Podívá se na mě jednou, při slově „odpovědnost“, a odvrátí zrak.
Po kurzu zůstanu, protože si pomalu oblékám bundu. Třídí papíry. „Paní Aydinová.“ – „Znáte moje povolání.“ – „Vaše ruce.“ Podívá se na ně. „Je to vidět na rukou. A na tom, jak posloucháte. Kadeřnice poslouchají líp než germanisté.“
„Mistryně,“ řeknu. „Kadeřnická mistryně.“ Přikývne, jako by opravil chybu v poznámce pod čarou. „Promiňte.“ Myslí to vážně. Znám muže, kteří to říkají, a muže, kteří to myslí, a on patří k té druhé sortě, což všechno komplikuje.
„Ta poznámka na straně tři,“ řeknu. „Tohle nemyslíte vážně. Odkud víte, co myslím?“ Odloží papíry. „Protože jste na tom místě změnila rukopis. Zmenšil se. Lidé píšou menším písmem, když lžou.“
Místnost je prázdná, neonky bzučí a doktor Henrik Voss se na mě dívá, jako bych byl text, který chce dočíst. Teď mám bundu. Ještě nemám dveře.
