Pronájem mého strýce má dvě ložnice, kuchyň a krb, který táhne, když ho znáš. Já ho neznám. Claire ho zná. Klečí před ním v svetru, který je jí příliš velký, a přikládá dřevo, aniž by si mě všímala.
„Ty se učíš u kuchyňského stolu,“ řekne, „já čtu u krbu. Nebudeme si překážet.“ To byl plán. Můj strýc ho vymyslel, po telefonu, tím tónem, jakým dělá všechno. Finn potřebuje klid na zkoušku. Claire potřebuje odstup. Vranovská přehrada má místo.
Vranovská přehrada má místo, řekl. Ale byt ne. Sedím u stolu s anatomickým atlasem a slyším, jak otáčí stránky. Každé čtyři minuty. Vím, že jsou to čtyři minuty, protože jsem přestala číst a začala počítat.
Je jí šestatřicet. Je vdaná za mého strýce. Vídal jsem ji o Vánocích, na narozeninách, v kuchyni mé matky, kde vždycky umývala nádobí, protože jinak nevěděla, co s rukama.
„Zíráš,“ řekne, aniž by zvedla oči. „Přemýšlím.“ – „O anatomii?“ – „O lidech, kteří potřebují odstup, a přesto jedou do bytu s cizím člověkem.“ Teď zvedne pohled. „Nejsi cizí, Finn.“ – „Ale jsem. To jsem.“
Večer jdeme na pláž, protože se to tady dělá, a mlha zakrývá výhled na všechno kromě nejbližších pěti metrů. Na chvíli se mi zavěsí, kvůli písku. Nepustí, ani když písek skončí.
„Neptej se, proč jsem tady,“ řekne do mlhy. „Neptám se.“ – „Dobře.“ Jde dál, zavěšená do mého ramene, a já vím, že dnes v noci se učit nebudu.
