Agenda leží přede mnou, sedmnáct bodů, zasedací místnost 4, deváté patro. Přečetla jsem ji třikrát, než jsem připustila jméno v kolonce „protistrana“. Adrian Falk, CEO. Trvalo mi tři roky, než jsem dokázala znovu napsat jeho jméno, aniž by mi prsty ztuhly.
Přijde poslední. Samozřejmě. Tmavý oblek, hodinky, které jsem mu nedala, stejný způsob, jakým vchází do místnosti, jako by ji postavil. Podívá se na mě. Půl vteřiny. Pak kývne směrem k ostatním a posadí se šikmo naproti mně.
„Paní Wengerová vede jednání za kupující stranu,“ říká můj klient. Adrian řekne: „Vím.“ Dvě slova. Na tuhle fúzi je stanoveno šest týdnů. Už v první minutě jsem pochopila, že ten čas využije.
Bod tři: mlčenlivost. Klausuli formulovali jeho právníci, jde mnohem dál, než je obvyklé. Žádná prohlášení o historii zúčastněných osob. Přečtu tu větu dvakrát. On se při tom na mě dívá, bez výrazu, a já přesně vím, kterou historii myslí.
„To je neobvykle široké,“ řeknu. „Slouží to k ochraně všech zúčastněných,“ řekne Adrian. Jeho hlas je klidný. U oltáře nebyl, byl jen telefonát, dvě hodiny před termínem, a pak nic.
O přestávce stojím u okna. Postaví se vedle mě, ne příliš blízko. „Caroline,“ řekne, poprvé křestním jménem. „Nevěděl jsem, že jsi to ty. Až do včerejška.“ – „A kdybys to věděl?“ – „Pak bych tu klausuli formuloval ostřeji.“
Vrací se ke stolu. Já zůstávám u okna, ruce na studené skleněné tabuli, a chápu, že nevyjednává, aby vyhrál. Vyjednává, aby mě měl šest týdnů každý den v téhle místnosti.
