Pas je čistý, hrnce jsou studené a muž, který byl včera ještě šéfkuchařem, stojí venku na ulici s krabicí. Viděla jsem ho oknem odcházet. Pak přijde Vivienne kyvnými dveřmi, sama, v kabátě, který stojí víc než můj měsíc.
„Karime.“ Zná moje jméno. Investorka jinak zná jen čísla. „Od dneška jste šéfkuchař.“ Žádný předběžný rozhovor, žádný stisk ruky. Položí smlouvu na pas, tam, kde obvykle stojí talíře.
„Jsem sous-chef.“ – „Byl jste. Do před čtyř minut.“ Podívá se na hodinky, jako by to stopovala. „Váš plat se zdvojnásobí. Vaše jméno bude od pondělí na jídelním lístku. Za tři týdny přijede kritik, který nám dal hvězdu, a zkontroluje, jestli si ji ještě zasloužíme.“
Je mi čtyřiatřicet. Dvanáct let jsem stál v kuchyních, v Lyonu, v Kodani, tady v Děčíně. Naučil jsem se, co se říká ženě, která se na tebe takhle dívá, a neříkám to. „A když si ho vezme?“ – „Pak jsi ho nebyla hodna.“
Prochází mou kuchyní, jako by byla její. Je, na papíře. Otevře chladicí místnost, podívá se dovnitř, zavře ji. Zvedne lžíci z vývaru, který táhnu od šesté, a ochutná, aniž by se zeptala. Dívám se na ni a kuchyně je najednou velmi malá.
„Příliš mnoho soli,“ řekne. „Ne,“ řeknu já. Podívá se na mě. Je to poprvé, co jí někdo v tomhle domě řekl ne, vidím to na její pauze. „Odporujete mi?“ – „V mé kuchyni. Ano.“
Vivienne odloží lžíci. Pomalu. „Dobře,“ řekne. „Tři týdny. Vaříte, já jsem tu každý večer. Chci vidět, jestli to ne vydržíte.“ Podepíše smlouvu jako první a posune mi ji.
