Vchod je knihkupectví. Antikvariát, stojí na štítu, otevírací doba po dohodě. Já žádnou dohodu nemám. Mám v kapse kabátu směnku svého bratra a adresu, kterou mi zašeptal, než zavěsil.
Za regálem s prvotisky vedou schody dolů. Dole: zelené světlo, karetní stoly, muži, kteří nezvednou oči. A psací stůl na konci místnosti, za nímž sedí muž, který zvedne oči.
„Solveig.“ Řekne mé jméno, jako by ho četl z hřbetu knihy. „Restaurátorka. Dvaatřicet. Pracujete s pergamenem, ne s papírem, protože papír vás nudí.“ Ještě jsem ho nikdy neviděla. Ví, co jsem kdysi řekla v rozhovoru, který nikdo nečetl.
„Jsem tu kvůli svému bratrovi.“ – „Samozřejmě.“ Složí ruce. „Váš bratr mi dluží čtyřicet tisíc. Vy čtyřicet tisíc nemáte.“ Není to otázka. „Ne.“ – „Dobře. Pak si promluvíme o něčem jiném.“
Na jeho stole leží kniha, otevřená, s trhlinou přes titulní stranu. Foliant, možná ze sedmnáctého století, a někdo s ním zle zacházel. Mé ruce se ho chtějí dotknout dřív, než to hlava zakáže.
„Vidíte ji,“ říká vydavatel. Všichni mu tak říkají, slyšela jsem to na schodech. „Většina vidí peníze. Vy vidíte knihu.“ Posune ji o dva centimetry mým směrem. „Za to bych ledacos odpustil.“
Podívám se na trhlinu, pak na něj. Je klidný, příliš klidný, tak klidný, jak bývá jen ten, kdo už zná konec. „Jednu noc,“ řekne. „Já vám vysvětlím podmínky a vy mi vysvětlíte, co uděláte s knihou, kterou už nikdo nechce zachránit.“
