Korzeta mi svírá dech, což má podle lázeňského řádu být mou jedinou chybou. Klid, nařídil lázeňský lékař, klid a mléko a žádné knihy po deváté. Moje rodina mě sem poslala, aby řeči o mém zrušeném zasnoubení usedly jako prach v prázdném pokoji.
„Slečno Henrietto.“ Mladý muž u stolu v ordinačních hodinách nevypadá jako lékař. Vypadá, jako by jednu noc nespal a nelitoval toho. „Dr. Brandt. Jsem asistentem Dr. Wehrleho. Ten je zaneprázdněn.“ – „Čím?“ – „Obědem.“
Listuje mou složkou, pomalu, a na jednom místě mu cuknou ústa. „Nervové vyčerpání,“ čte. „Podrážděnost. Nechutné vyjadřování názorů u stolu.“ Zvedne oči. „Jaký názor?“
„Že žena, která zruší zasnoubení, není nemocná, ale chytrá.“ Řeknu to, dřív než se stihnu zarazit. Dr. Brandt odloží složku. „Předepisuji vám odpor,“ řekne. „Třikrát denně. Před jídlem.“
Venku v lázeňském parku chodí dámy v bílém pod slunečníky a já jdu mezi nimi jako falešný tón. Dohoní mě u fontány, klobouk v ruce, proti všem předpisům, které by asistent měl znát.
„Čtete po deváté,“ řekne. „Viděl jsem světlo.“ – „Pozorujete okna pacientek?“ – „Jen jedno.“ Řekne to bez úsměvu, a proto to zabere. Fontána šumí a jedna z dam v bílém se podívá.
„Zítra v šest je les prázdný,“ řekne. „Žádný lékař, žádný řád, žádné korzety.“ Nasadí si klobouk. „Chodím tam na procházku. Sám, ledaže by někdo protestoval.“
