Dřevo přijde v úterý, jak řekla žena v obchodě. Přiveze ho lesník. Naskládá ho vedle chaty mé babičky, aniž by zazvonil, a já se z okna dívám, jak klade polena: přesně, bez spěchu, jako někdo, kdo to pro tenhle dům dělal už mnohokrát.
„Luca,“ řekne, když vyjdu ven. Neutře si ruce, než mi jednu podá. „Vaše babička vždycky objednávala dva sáhy. Přivezl jsem dva.“ – „Nezůstanu dlouho.“ – „To říkali všichni, co se sem nastěhovali.“
Chata leží hodinu nad vesnicí, v Karpatech, kde končí silnice a začíná les. Zdědila jsem ji s dopisem, ve kterém moje babička napsala tři věci: Dřevo přijde v úterý. Okna zůstanou v noci zavřená. Věř lesníkovi.
„Ve vesnici říkají, že v noci není les bezpečný,“ řeknu. Luca se podívá ke stromům. „Vesnice má pravdu.“ – „Proč?“ – „Vlci.“ Řekne to nenuceně, jako se říká déšť. „Uslyšíte je. Nepůjdete ven.“ To druhé nezní jako předpověď.
Je mu jednatřicet, odhaduju, jako mně, nebo starší; v lese lidé stárnou jinak. Má ruce, které se netřesou, a oči, které – podívám se znovu. Slunce stojí nízko a ve světle se mu oči na okamžik zalesknou, jasně, falešně, jako oči zvířete v reflektoru.
Pak je to pryč a on se na mě podívá úplně obyčejnýma očima, hnědýma, unavenýma, a zeptá se, jestli kamna táhnou. „Ano,“ řeknu. Ještě jsem je nezapálila. On to ví, myslím.
„Irino,“ řekne u dveří, a já jsem mu své jméno neřekla. „Dopis vaší babičky. Třetí věta.“ Nečeká, jestli ji znám. „Platí.“ Pak sejde dolů po cestě a v lese nalevo od něj se pohybuje něco velkého.
