Motor dvakrát zakašle a chcípne přesně na místě, kde silnice odbočuje do vsi. Dojedu setrvačností, blikač ještě svítí, a čtu ceduli, kterou jsem nečetl deset let. Učil jsem se tady jezdit na kole. Učil jsem se tady odcházet.
Číslo na odtahovku je na autobusové zastávce, psané rukou, pod vybledlým plakátem ze střelecké slavnosti. Zavolám. Hlas řekne: „Ano?“ Ten hlas znám. Zavěsím.
Za dvacet minut stejně přijede. Ben vystoupí, utře si ruce do hadru a zastaví se tři metry přede mnou. Jeho pohled zůstane na mně. Neřekne mé jméno. Řekne: „Spojka nebo převodovka?“
„Nevím,“ řeknu. „Jsem právnička, ne mechanik.“ – „Vím, co jsi.“ Obejde auto, zvedne kapotu, podívá se dovnitř a já vidím jeho šíji a místo, kam jsem dřív dávala ruku.
„Týden“, řekne. „Minimálně. Ten díl se musí objednat.“ – „V pondělí mám schůzku ve městě.“ – „Tak pojedeš autobusem.“ Nechá kapotu spadnout a ten rán zůstane viset mezi námi.
Na sedadle spolujezdce jeho odtahovky leží vlněná deka, kterou znám. Šedá s červeným okrajem. Kdysi ležela na mé posteli. Nic neříkám. On vidí, že jsem ji viděla, a taky nic neříká.
„Penzion je zavřený“, řekne, když vyjíždíme. „Tvoje máma prodala dům. Zbývá jen pokoj nad dílnou.“ Podívá se na silnici. „Nebo mi konečně řekneš, proč jsi tehdy nezanechala ani vzkaz.“
