Půjčovna zvládne poslední tři kilometry štěrkové cesty jen na jedničku. Whispering Pines Ranch, stojí na ceduli u brány, písmeny, které musel vypálit můj dědeček sám. Viděla jsem ho dvakrát. Teď mi patří polovina všeho, co po sobě nechal.
Muž na verandě nevstane, když vystoupím. Sedí v křesle, klobouk v týle, a dívá se, jak v děčínských botách přecházím dvůr. „Vy jste vnučka,“ řekne. „Ida,“ řeknu. „Cole,“ řekne. Víc neřekne.
Advát to vysvětlil po telefonu: druhá polovina patří předákovi. Představovala jsem si starého muže. Cole není starý. Cole je rozzlobený, tím tichým vztekem lidí, kteří něco léta drží v rukou a teď sledují, jak po tom někdo sahá.
„Neprodávám,“ řekne, než jsem stačila odložit tašku. „Ještě jsem nic neřekla.“ – „Máte galerii v Děčíně. Jste tady, abyste podepsala a odešla.“ Má pravdu. Nesnáším, že má pravdu.
Dům voní dřevem, kávou a psem. V kuchyni stojí druhý šálek, neumytý. Cole vidí, že si ho všímám. „Váš dědeček,“ řekne. „Ještě jsem ho neuklidil.“ Hlas se mu při té větě změní, docela lehce, a pak je zase tvrdý.
Ukáže mi pokoj. Je to nejmenší v domě, s výhledem na plot. „Ten druhý byl jeho,“ řekne. „Ten nechám zavřený.“ Mohla bych na tom trvat. Patří mi z poloviny. Netrvám.
Později, u plotu, s větrem, který přichází z hor, se postaví vedle mě. „Čtyři týdny,“ řekne. „Tak dlouho to trvá u soudu. Zůstaňte tak dlouho a pak mi řekněte znovu, že chcete prodat.“ Natáhne ruku, jako když se uzavírá smlouva, bez úsměvu.
