Rameno mě bolí, když si přetahuju dres přes hlavu. Kapitán, stojí na zádech, C na prsou, Pardubice. Trvalo mi pět let, než jsem se vrátil do tohoto města, a jeden bodycheck, abych skončil na ošetřovně.
„Pane Brandte.“ Doktorka vchází, tablet před sebou jako štít. Poznám hlas, než uvidím tvář. Sarah. Dr. Sarah Lindqvist, stojí na jmenovce. Udělala doktorát. Nikdy mi neřekla, že ho chce udělat.
„Sarah.“ – „Dr. Lindqvistová,“ říká. „Posaďte se, prosím.“ Posadím se. Postaví se vedle mě, ne přede mě, a položí dva prsty na mou klíční kost. Její ruce jsou chladnější než dřív. Nebo jsem já.
„Zvedněte ruku. Dokud to nebolí.“ Zvedám. Bolí to, ale ne v rameni. „Tady?“ – „Ano.“ – „Tady?“ – „Ano.“ Něco ťuká do tabletu. Její tvář se nehýbe. Před pěti lety se pohnula, když jsem za sebou zavřel dveře, viděl jsem to v okně.
„Čtyři týdny,“ řekne. „Minimálně. Žádný kontakt, žádná střela.“ – „Zápas proti Spartě je za deset dní.“ – „Tak Sparta bude hrát bez vás.“ Řekne to, aniž by vzhlédla, a já vím, že si to užívá, a vím, že to zároveň nenávidí.
„Mohla jsi mě připravit,“ říkám. „Zavolat. Něco.“ Teď vzhlédne. „Volala jsem, Nico. Před pěti lety. Jedenáctkrát.“ Odloží tablet. „Prostě jsem přestala počítat.“
Ošetřovna je malá a stojí mezi mnou a dveřmi. Musí mě uvolnit, někdy, jinak nebude sezóna. Musím se na ni podívat, teď, jinak nebude nic.
