Diagnóza mého partnera leží na stole trenérky: křížový vaz, šest měsíců. Kvalifikace na olympiádu je za šest týdnů. Četla jsem ta čísla třikrát, jako by se mohla změnit.
„Existuje náhrada,“ říká trenérka. Když to říká, nedívá se na mě. To je první znamení. Druhé jsou dveře, které se otevřou, a Viktor, který vchází, brusle už přes rameno.
Před dvěma lety řekl do mikrofonu, že jsem technicky dokonalá a emocionálně prázdná. Ta věta je v každém článku o mně. Od té doby jsem se na něj nepodívala. Teď se na něj dívám.
„Leno,“ říká a zní to neutrálně, nacvičeně neutrálně. „Viktore.“ Trenérka nám podává papír. Volnou jízdu. Téma: láska. Zasměju se, krátce, a ozvěna se nese prázdnou halou.
„Tohle je hudba, která už byla vybrána,“ říká. „Nic neměníme.“ Viktor čte papír. Nesměje se. „Zvedačka ve třetí části,“ říká, „vyžaduje důvěru. Musí mi spadnout do rukou, aniž by se podívala.“
Na ledě je zima, jako vždy, ale dnes si to uvědomuju. Postaví se za mě, na první zvedačku, a jeho ruce se položí na mé boky, věcně, přesně na místo, kam patří. „Připravená?“ ptá se.
Nejsem připravená. Přesto padám dozadu, se zavřenýma očima, jak to figura vyžaduje, a on mě chytí, a na vteřinu je jeho tvář nade mnou a jeho hlas úplně potichu: „Vidíš. Ne prázdná.“
