Legenda je čistá. Daniel Roth, třicet osm, vyhazovač, naposledy v Ostravě, předtím armáda. Krajské ředitelství na ní pracovalo čtyři týdny. Nosím ji jako oblek, který skoro sedí. Před klubem Ruths v Ostravě stojí fronta až za roh.
Majitelka mě přijímá v kanceláři nad tanečním parketem, kde je bas už jen pulzem v podlaze. Ruth. Žádné příjmení na dveřích, žádné v našich spisech, které by drželo. Má na sobě černé šaty bez šperků a dívá se na mě, jako by četla výpis z účtu.
„Offenbach,“ řekne. „Který klub?“ Jmenuji ho. „Ten před dvěma lety zavřel.“ – „Proto jsem tady.“ Usměje se. Není to přátelský úsměv. Je to úsměv někoho, kdo už zná pointu.
„Stojíte špatně,“ řekne. „Vyhazovač se nestaví zády ke dveřím. Policista to dělá, protože ví, že za ním jsou kolegové.“ Stojím zády ke dveřím. Neotáčím se. To by bylo přiznání.
„Nevím, o čem mluvíte.“ – „Samozřejmě že ne.“ Otevře zásuvku, vytáhne smlouvu, posune ji přes stůl. „Nastupujete v pátek. Dvanáct eur na hodinu, plus to, co vám dají hosté. Budete stát u dveří do VIP zóny.“
Dívám se na smlouvu. Najímá mě. Ví, co jsem, a najímá mě, a já nevím, jestli je to chyba, nebo past, nebo něco třetího, co není v žádné výcvikové příručce.
„A proč?“ ptám se. Ruth se opře. „Protože ráda vím, kdo mě pozoruje,“ řekne. „A protože jste první, kdo hned nelhal, když jsem se ho zeptala, jestli lže.“ Podá mi pero. Její ruka je naprosto klidná.
