Sonda ho zasáhla na metru čtyřicet. Kopala jsem, dokud lopata nenašla bundu, pak dokud bunda nenašla muže, pak dokud muž nekašlal. Teď leží na pryčně na mé stanici a mluví, od té doby co může.
„Nevzal jsi mi prkno.“ – „Tvoje prkno leží pod čtyřmi metry sněhu.“ – „Bylo drahý.“ – „Taky jsi byl drahej.“ Tobias se šklebí s modrými rty. Za sedmnáct let horské služby jsem ještě nevyhrabala nikoho, kdo by se první zeptal na svoje prkno.
Venku bouře zesílila a vysílačka dává jen šum. Vrtulník nepřijede dnes. Možná ani zítra. Zásoby vydrží na tři dny, pokud nebude jíst tak, jak mluví.
Přikládám dřevo. Chata je jedna místnost, jedna kamna, dvě pryčny a jedna je moje. Dívá se, jak se pohybuju, jako někdo, kdo není zvyklý, že se o něj někdo stará, a nenávidí, že se mu to líbí.
„Proč jsi jel nahoru?“ ptám se. „Svahy byly uzavřený.“ – „Protože byly uzavřený.“ Řekne to, jako by to bylo logický. „Radši jezdím sám.“ – „Málem jsi umřel sám.“ – „To by bylo taky logický.“
Směje se, ale není to smích a ten tón znám. Použila jsem ho sama, před pár lety, u jiných kamen. Sednu si na zem, zády k pryčně, abych se na něj nemusela dívat.
„Tři dny,“ říkám. „Můžeš mluvit nebo mlčet, ale nemůžeš utéct. Sníh je až k oknu.“ Za mnou je ticho. Pak řekne, úplně tiše, úplně jinak: „Já vím.“
