Spisy leží na konferenčním stolku, kde jsou každý čtvrtek. Robert je přinesl, jako každý čtvrtek, pověsil kabát přes opěradlo židle, jako každý čtvrtek. Jedenáct měsíců. Mohla bych si podle něj řídit hodiny.
„Slyšení je odloženo,“ říká. „Znovu.“ Přikývnu. Přestala jsem si zapisovat termíny. Můj muž je ve vazbě a jeho obhájce je jediný člověk, který ještě projde mými dveřmi bez kamery.
Závěsy jsou zatažené od té fotky v novinách. Sousedka naproti má nový dalekohled, vím to, protože ho mám taky. Robert zná tu hru. Parkuje o dvě ulice dál.
Dnes nesedí na židli, ale na pohovce, na druhém konci. Neotvírá spis. „Sylvie,“ říká, „jak se máte?“ Ne: Jak to jde s případem. Ne: Vydržte. Já.
Nemám odpověď. Třicet osm let a už nevím, jak se mám, protože se mě jedenáct měsíců nikdo nezeptal. Zasměju se, krátce, a zní to falešně, a on čeká, až to skončí.
„Včera jsem stála dvě hodiny v supermarketu,“ řeknu, „protože jsem nevěděla, pro kolik lidí nakupuju.“ Robert přikývne, jako by přesně to čekal. „Vaříte pro dva,“ říká. „Viděl jsem talíře.“
Nezůstane o hodinu déle. Zůstane o dvě. Když si bere kabát, je tma, a zastaví se ve dveřích, zády ke mně. „Příští čtvrtek nepřinesu žádné spisy,“ říká. Pak odejde a já stojím na chodbě a slyším, jak jeho auto o dvě ulice dál startuje.
