Třetí police zleva šeptá nejhlasitěji. Stojím před ní, lampu v ruce, a slyším ženský hlas ze svazku o vodním stavitelství, který vypráví o muži, co se nikdy nevrátil. Knihy pražské knihovny se mnou mluví, od té doby, co tu pracuji. Naučila jsem se to nezmiňovat.
„Ash?“ Milan stojí na konci chodby, svazek klíčů v ruce, úsměv, který dává všem. Noční hlídač. Je tu dva týdny a je jediný člověk, který vysloví mé jméno správně, bez váhání.
„Všechno v pořádku?“ – „Katalogizuji.“ Přiblíží se, pomalu, podívá se na polici. Pak řekne větu, které se čtyři roky bojím a po které toužím: „Tahle je hlasitá, že? Ta o vodním stavitelství.“
Srdce mi zakopne. Nikdo je neslyší. Nikdo kromě mě. „Vy ji slyšíte?“ – „Samozřejmě.“ Řekne to příliš rychle. Přitom se dívá na má ústa, ne na knihu. Lže. Nevím, odkud to vím, ale vím to stejně jistě jako prach na svých prstech.
„Co říká?“ zeptám se. Milan zaváhá. Vteřinu, dvě. „Něco smutného,“ řekne pak, a to je pravda, a zároveň to pravda není, protože všechny knihy tady říkají něco smutného.
Zůstane stát vedle mě, příliš blízko na hlídače, příliš daleko na cokoli jiného. Cítím z něj kávu a studený noční vzduch. „Ve tři dělám obchůzku,“ řekne. „Pojďte se mnou. Ukážu vám místnost, kterou neznáte.“
Ve svazku o vodním stavitelství ženský hlas utichne. Poprvé, co ho slyším. A v tichu, které zůstane, zašeptá něco jiného, hlouběji v polici, Milanovým hlasem, přestože Milan právě nic neříká.
