Rána je pod žebrem, kde jsou šupiny nejtenčí, když nosím tu druhou podobu. V této podobě je to jen kůže a krvácí jako kůže. Dostala jsem se až k městské hradbě Eskaaru, pak na trh, pak už dál ne.
„Nehýbejte se.“ Ženský hlas, mladý, bez strachu. Ruce na mém boku, teplé. Chci je setřást, po staletí setřásám ruce, ale tělo neposlouchá. „Jsem Liora. Jsem léčitelka. Zemřete, když teď vstanete.“
Neumírám. Nemůžu zemřít, ne takhle. Ale to ona nesmí vědět a bolest mi usnadňuje nechat ji v tom klamu. Šije. Její prsty jsou jisté. Při tom si brouká, aniž by si to uvědomovala.
„Jak se jmenujete?“ – „Kael.“ – „Co děláte v Eskaaru, Kaeli?“ Hlídám ho. Už tři sta let. „Jen projíždím.“ Podívá se na mě, krátce, a já vidím, že tu lež slyší a nepronásleduje ji. Zatím ne.
„Rána je čistá,“ říká. „Až moc čistá. Jako by se už začala hojit, než jste sem přišel.“ Položí ruku na obvaz. „Co jste zač?“ Ptá se tiše, jako se ptá plachého zvířete.
V jejím domě to voní bylinkami a kouřem. Oknem vidím zeď, kterou jsem tisíckrát obletěl. Nikdy jsem se neptal, kdo žije za okny. Teď jeden z těch lidí leží s rukou na mé ráně a čeká na odpověď.
„Někdo, kdo nemůže zůstat,“ řeknu. Liora přikývne, jako by to už slyšela mockrát, vstane a zamkne dveře. Zevnitř. „Tak aspoň zůstaňte, dokud nebudete moct jít,“ řekne.
