Třetí dopis ležel na klavíru. Ne ve schránce, ne pod dveřmi. Na klavíru, v mé zamčené cvičebně, mezi notami pro turné. Poté už label nediskutoval.
„Ma'am.“ Stojí v mé chodbě s jedinou taškou. Aleks. Bývalý voják, stojí v jeho složce, jinak nic. Je o hlavu větší než já a dělá méně hluku než moje kočka. „Obsadím hostinský pokoj. Potřebuji půdorysy a váš denní plán.“
„Nemám denní plán. Mám klavír.“ – „Pak potřebuji ten.“ Řekne to bez ironie. Nemá, myslím, žádnou. Co má, je pohled, který změří každou místnost, než do ní vstoupí, a který zahrnuje i mě, jako bych byla okno bez zámku.
První večer cvičím Rachmaninova, protože jsem naštvaná, a neslyším ho přijít. Stojí ve dveřích, když přestanu. Ne v místnosti. Ve dveřích, přesně na té čáře. „Prosím, hrajte dál, ma'am. Kontroluji stranu oken.“
Kontroluje stranu oken hodinu. Nevím, co na okně trvá hodinu. Vím jen, že jsem poprvé od prvního dopisu hrála až do konce, aniž bych se zastavila.
Na koncertě v pátek stojí v boční uličce, kam nedopadá světlo, stín s tlačítkem v uchu. Nedívám se na něj. Hraju pro osm set lidí a přídavek hraju pro tu boční uličku.
Potom v autě nic neříká, jako vždy. Pak na semaforu: „Druhá věta, ma'am. Dnes jste ji hrála pomaleji.“ Nemá úplně pravdu. Nikdo jiný to neslyšel. Dívá se na silnici a čeká, jestli mu řeknu proč.
