Druhá kapitola mé disertace nemá na straně čtrnáct jedinou černou větu. Červený inkoust, od okraje k okraji, rukopisem, který se dá přečíst, což to dělá horší. „To je tvrzení, ne analýza.“ „Koho tady citujete, sebe?“ Prof. Elias Thorne, můj nový školitel, už osm týdnů.
Fakultní slavnost se koná na nádvoří, s řetězy světýlek a vínem, které si fakulta může dovolit. Jdu tam, protože se chodí. Jdu tam, protože vím, že on tam jde. Přiznávám si to jen sama sobě.
Stojí na okraji, skleničku v ruce, a s nikým nemluví. Všichni mluví o něm. Postavím se dva metry od něj ke stejnému stolu a vezmu si skleničku, kterou nechci.
„Paní Bergerová.“ – „Pane profesore.“ – „Strana čtrnáct.“ Je to otázka. „Přepsala jsem ji.“ – „Ne. Obhajovala jste ji. To je něco jiného.“ Napije se. „Přepsat by znamenalo, že mi věříte.“
„Nevěřím vám.“ Je to venku a řetěz světýlek se pohupuje a někde se děkanka směje nad něčím jiným. Thorne se na mě podívá. Poprvé ne jako na rukopis. „Dobře,“ řekne. „To byla jediná správná odpověď.“
Není starý. Je dost starý na to, aby to bylo téma, a dost mladý na to, aby to byl problém. Vidím jeho ruku na skleničce, tu samou ruku, která vede červený inkoust, a uvědomím si, že se na ni dívám už příliš dlouho.
„Moje kancelář je otevřená,“ řekne tiše. „Jestli se chcete hádat o straně čtrnáct. Teď. Bez okrajů.“ Položí skleničku a odejde, aniž by čekal na odpověď, a nádvoří je najednou velmi hlučné.
