V mé předsíni stojí dva kufry. Nadja stojí mezi nimi a vypadá, jako by nespala celé dny, což je pravda, vím to, protože mi bratr volal ve dvě ráno a křičel, a ona ve tři a nekřičela.
„Dva týdny,“ řekne. „Než něco najdu. Dýl ne.“ – „Jak dlouho budeš chtít.“ – „Dva týdny, Leone.“ Tu větu si nacvičila. Slyším to. Vezmu těžší kufr a odnesu ho do pokoje pro hosty, který jsem včera v noci vyklidila, poté co zavěsila.
Nejdřív byla moje kamarádka. To neví nikdo kromě mě a možná jí. Léto před devíti lety, koncerty, noční autobusy, večer, kdy jsem mohla něco říct a neřekla nic. Pak ji můj bratr poznal, v mé kuchyni, a já umývala skleničky.
„Postel je čerstvě povlečená.“ – „To jsi nemusela.“ – „Vím.“ Sedne si na okraj postele, v mém bytě, ve svetru, který znám z rodinných oslav, a dívá se na své ruce, na kterých už není žádný prsten.
„Říká, že jsem ho nikdy nemilovala,“ řekne. Mlčím. Stojím ve dveřích a držím se jich, aniž by to bylo vidět. „Nevím, jestli má pravdu.“
Byt je malý. Koupelna, kuchyně, můj pokoj, její. Znám tady každý zvuk a od dnešní noci přibude jeden další, její, přes zeď, čtrnáct nocí dlouhý. Trvalo mi čtyřiatřicet let, než jsem se naučil, co je loajalita. Trvalo mi jednu noc, než jsem poznal, co stojí.
„Leonu,“ řekne, aniž by vzhlédla. „Proč jsi tenkrát nic neřekl? Toho léta.“ Takže to ví. Vždycky to věděla. Stojím ve dveřích a byt je najednou mnohem menší než dva pokoje.
