Letní dům mojí matky má klíč, který mají jen dva lidé. Jeden mám v kapse. Druhý slyším v sedm večer v domovních dveřích, zatímco stojím v kuchyni s mokrými vlasy a krájím rajčata.
Robert. Můj nevlastní otec. Stojí v chodbě s cestovní taškou a dívá se na mě, a nůž v mé ruce se přestane hýbat. „Tvoje máma řekla, že je dům prázdný.“ – „Moje máma mi řekla, ať ho hlídám.“
Stojíme tam. Je mu čtyřiapadesát, mně čtyřiadvacet, a Vranovská přehrada hučí za domem jako něco, co poslouchá. Díval se na mě šest let z rodinných oslav a já se dívala na něj, a vždycky jsme se oba odvrátili první.
„Zítra odjíždím,“ říká. „Potřebuju jen jednu noc.“ – „Jsou tu dvě ložnice.“ – „Vím.“ Položí tašku a chodba je úzká a srpnové vedro stojí v domě jako třetí člověk.
U jídla sedí naproti mně. Mluvíme o mé matce, o jeho práci, o stavu střechy. Mluvíme o všem, co nic neznamená, protože všechno ostatní znamená příliš. Jí pomalu. Dívá se, jak nalévám víno, a neodvrací zrak.
„Luise,“ řekne, když je talíř prázdný. Jen jméno. Znám své jméno z jeho úst z vánočních přání a narozeninových telefonátů. Takhle ho ještě nikdy neřekl.
Vstane, uklidí talíře, jak to dělá vždycky, a zůstane stát u dřezu, zády ke mně. „Neměl bych tu být,“ říká k oknu. Neotočí se. Ani neodejde.
