Den 184 od bouře. Píšu číslo na tabuli v laboratoři, protože nikdo jiný nepočítá. Sluneční erupce spálila rádiový modul a sedm kolegů a stanice Helios krouží kolem Evropy jako kámen, který někdo hodil a zapomněl.
„Údržbová chodba C, za deset minut.“ Velitel Vale mluví přes palubní systém, i když jsme jediní dva lidé na palubě a já ho vidím přes otevřené dveře. Drží se formalit. Považovala jsem to za slabost. Teď věřím, že je to jediné, co ho drží.
Setkáme se u přepážky. On má oblek, já mám oblek a v úzkých chodbách Heliosu je vzdálenost mezi dvěma lidmi přesně na délku paže, ať už se ji snažíš zvětšit sebevíc.
„Filtr tři vykazuje odchylku,“ řeknu. „Vím,“ řekne. Ví vždycky. Jeho spis je z poloviny začerněný a druhá polovina říká jen to, že je bezpečnostní důstojník. Jsem astrobioložka. Naučila jsem se klasifikovat neznámé. U něj se mi to nedaří.
V údržbové šachtě je těsno. On drží lampu, já měním filtr a naše ramena se dotýkají, protože se dotýkat musí. Není to nic. Je to už sto osmdesát čtyři dny to jediné.
„Novo,“ řekne. Mé křestní jméno používá skoro nikdy. „Filtr není problém.“ – „Co tedy?“ – „Kyslík vydrží jednomu z nás déle než dvěma.“ Řekne to tónem, jakým oznamuje plán údržby.
Nechám klíč klesnout. Hučení systému podpory života plní šachtu, ten zvuk, který už neslyším, kromě teď. Idris se na mě podívá a poprvé za šest měsíců je to on, kdo čeká.
