Záměrně jsem zmeškal trajekt. Stál jsem na molu a díval se, jak odplouvá s mou redakcí, mým telefonem a mým jménem na palubě, a neudělal jsem nic. Nikdo to neví. Nikdo to nesmí vědět.
Teď sedím v majáku, jehož správce mi otevřel dveře jen proto, že bych jinak zůstal na útesech. Soren. Řekl to jméno a nic víc. Udělal čaj, aniž by se zeptal, jestli ho chci, a přisunul židli ke kamnům.
„Jak dlouho?“ ptám se. „Do zítřka. Možná déle.“ Nedívá se z okna, když to říká. Zná zvuk větru dost dobře. Já znám lidi dost dobře na to, abych věděl, že mě tady nechce.
Točité schodiště vede nahoru ke světlu, které se otáčí každých dvanáct vteřin. Počítám to na zdi. Dvanáct. Dvanáct. Soren uklízí mou mokrou bundu, věší ji, skládá můj šálek, všechno beze slova, jako bych byl předmět, který dočasně patří do jeho inventáře.
„Jste novinářka,“ řekne najednou. Neřekl jsem to. „Vaše taška. Ten diktafon.“ – „Nejsem nikdo, kdo teď pracuje.“ – „Dobře. Tady není o čem psát.“ Zní to jako přání, ne jako konstatování.
V následující hodině řekne tři věty. O kamnech, o posteli nahoře, o čase, kdy kontroluje světlo. Neřekne nic o sobě. Neptám se. Jsem unavený z kladení otázek. To je důvod, proč jsem zůstal stát na molu.
Když jde po schodech nahoru, zastaví se na čtvrtém schodu. „Liv,“ řekne. Řekl jsem mu své jméno, když otevřel dveře, myslel jsem, že ho neslyšel. „Trajekt. Nezmešká se.“ Nedívá se na mě. „Já jsem ho taky jednou nevzal.“
