Ty šaty nejsou moje. To jméno není moje. Pozvání, které muž u portálu paláce drží v rukou a s kývnutím vrací, není moje. Ale schody, po kterých stoupám, si beru.
„Signorina Contarini,“ říká sluha, a já neodpovídám, protože žena jako ona neodpovídá na své jméno. Naučila mě to za sedmadvacet měsíců, co jsem její asistentkou. Dnes v noci jsem já ona, a ona leží s horečkou v hotelu.
Sál je zlato a světlo svíček a masky, stovky, které se točí. Stojím na okraji, ve smaragdově zeleném hedvábí, tvář za perletí, a dýchám tak, jak dýchá ona: pomalu, jako by vzduch byl jejím majetkem.
„Vy jste přišla.“ Hostitel. Lorenzo. Znám ho ze spisů, z telefonátů, ze zvuku jeho hlasu na druhém konci linky, když jsem ho přepojovala. On nezná mě. On zná ji.
„Doufal jsem, že přijdete,“ říká a jeho maska je černá a prostá, a pod ní se usmívá někdo, kdo se neusmívá často. „Zrušila jste mi čtyři pozvání.“ Já vím. Já ty omluvy psala.
Podá mi ruku. Ne otázku, jestli chci tančit. Ruku. Já do ní vložím svou a hudba si nás vezme, a on vede, jako by věděl, že jsem v tomto sále ještě nikdy netancovala.
„Tančíte jinak, než jsem si představoval,“ říká po prvním otočení, blízko u mého ucha. „Lehčeji.“ Mé srdce bije proti hedvábí, které není moje. Pravda teď stojí jeden tanec. Za hodinu bude stát víc.
