Zásuvka v sekretáři mé tety se otevře, až když pomohu dopisním nožem. Uvnitř: žádné šperky, žádné fotky, ale dopisy svázané šedou stuhou. Čtyřicet let staré, ty první. Všechny na stejné jméno. Bratr Anselm, klášter Marienthal.
Čtu jen první. Stačí to, abych věděla, že moje teta neměla jeden život, ale dva, a že jeden z nich schovávala přede všemi, i přede mnou.
Klášter je dvacet minut pěšky za farou. Jdu tam, protože nevím, kam jinam s dopisy. Zazvoním u brány. Neotevře starý muž, kterého čekám.
„Bratr Gabriel,“ říká. „Spravuji archiv.“ Je mladší než já, možná, nebo stejně starý, s rukama, které vypadají, jako by hodně držely a málo pouštěly. Vidí svazek v mé ruce a něco v jeho tváři ztichne.
„Bratr Anselm nikoho nepřijímá,“ říká. „Je velmi starý.“ – „Nic od něj nechci. Chci mu něco vrátit.“ Gabriel se podívá na šedou stuhu. „Tak to dejte mně.“
Nedávám to. Nevím proč. Možná proto, že to chce příliš. „Četl jste je,“ říká tiše. Není to otázka. Přikývnu. „Pak víte, že je tu nikdo číst nesmí.“
Ustoupí stranou a otevře mi branku. Ne do kláštera, jen na dvůr, kde stojí studna a večer už visí ve stromech. „Za tři týdny skládám slib,“ říká, aniž bych se ptal. „Do té doby mám čas.“
