Sofia mě objímá u brány venkovského hotelu a přes její rameno ho vidím. Mattea. Nosí krabice z dodávky, rukávy vyhrnuté, a nedívá se sem. Osm let. Ví, že jsem to já. Poznám to podle toho, jak tu krabici odložil.
„Bydlíš v modrém pokoji,“ řekne Sofia, „vedle Mattea, doufám, že je to v pořádku, byl to jediný, který ještě zbýval.“ Je to v pořádku. Není to vůbec v pořádku. Usměju se a řeknu, že se těším.
Jsem svatební fotografka, protože jsem nejlepší kamarádka a protože focení je to, co umím. Zaostřuji foťák na olivovníky, na lahve vína, na ruce nevěsty. Ne na něj. Ani jednou na něj.
Při večeři sedí naproti mně. Samozřejmě. Stůl je dlouhý, rodina hlučná a mezi námi stojí chléb, olej a osm let mlčení. Řekne: „Valentino.“ Já řeknu: „Matteo.“ To byl celý rozhovor.
Pak sáhne po karafě, rukáv se vyhrne a já uvidím ten řetízek. Stříbrný, tenký, s malým přívěskem, který jsem tenkrát viděla v jeho pěsti, v noci s bouří, než mě políbil. Nosí ho. Pořád.
Všimne si, že se dívám. Nestáhne rukáv dolů. Jen se na mě podívá, klidně, jako někdo, kdo dlouho čekal na nástupišti a už si není jistý, jestli vlak ještě přijede.
Po večeři stojím na chodbě před modrým pokojem. Jeho dveře jsou vedle, pootevřené, za nimi světlo. Tři dny do svatby. Tři noci na téhle chodbě.
