Inkoust na smlouvě ještě nezaschl, když uvidím doložku. Malou, pod pečetí, písmem, které se hýbe, když se na něj nedívám přímo. Sedm let. Ani jednu noc.
„Podepsalas, knihařko.“ Posel má špičaté zuby, když se usměje, a usmívá se teď. „Zimní dvůr tě očekává.“
Cesta dolů vede skrz led jezera, ne po něm. Jdu po schodech z ledové vody a nade mnou plavou tmavé ryby, pomalu, jako by měly všechen čas světa. Dole se otevře síň, bílá a modrá, plná hlasů, které ztichnou, když vstoupím. Počítám schody, abych nemyslela na těch sedm let, a napočítám jich sto sedm.
Dvořané stojí ve skupinkách. Jeden zvedne minci, druhý ji bere. Vsázejí. Na mě. „Tři měsíce,“ řekne žena s květy jinovatky ve vlasech. „Nejvýš.“
Na konci síně sedí on. Král Cael. Je mladší, než jsem čekala, a starší, než by kdokoli měl vypadat. Jeho tvář se nehýbe, zatímco se blížím. Říká se, že se neusmál už sto let. Věřím tomu hned.
„Runo,“ říká, a mé jméno zní v jeho ústech jako něco, co dlouho nepoužil. „Budeš vázat knihy dvora. Všechny. A nebudeš se na mě dívat, pokud nemusíš.“
„Proč ne?“ ptám se. Sál zadržuje dech. Cael nakloní hlavu, o centimetr, ne víc. „Protože ti to zakazuji,“ říká, „a protože nechci, abys zjistila proč.“
