Hlídací pes mě už nezná. Štěká, dokud Katharina nevyjde ze stodoly a nevydá zvuk, který znám ještě od dědy, a pes si lehne. Stojí ve dveřích, seno ve vlasech, a dívá se na mě, jako se člověk dívá na někoho, koho zná jen z fotek.
„Floriane.“ – „Katharino.“ Patnáct let. Bylo jí třináct, když jsem tu byl naposledy, a mně sedmnáct, a schovávali jsme se v seně, když se dospělí hádali. Teď jsme dospělí my a hádka je statek, který musí někomu patřit.
„Vypadáš jako měšťák,“ řekne. „Jsem veterinář v Brně.“ – „Vím, co jsi. Googlila jsem si tu ordinaci.“ Usměje se, a je to jiný úsměv než ten třináctileté holky, a já si uvědomuju, že se na ni dívám moc dlouho.
Děda se chce rozhodnout, než přijde zima. Prodej nebo předání. Katharina tu žije šest let, stará se o krávy, dělá účetnictví, a všichni vědí, že ten statek chce. Všichni taky vědí, že starej má v hlavě chlapa, a že ten chlap jsem já.
„Nechci ho,“ řeknu u kuchyňského stolu, zatímco krájí chleba. „Jsem tu, abych řekl ne.“ – „Tak mu to řekni.“ – „Už spí.“ – „Tak mu to řekni zítra.“ Odloží nůž. „Nebo tu zůstaň aspoň ten týden. Telata se rodí a já nemám veterináře.“
Venku se nad loukami setmí a kuchyně voní chlebem a chlívem, a ona sedí naproti mně se senem ve vlasech, které jí z vlasů nevyndám, i když moje ruka by chtěla.
„Schovávali jsme se tenkrát v seně,“ řekne, jako by slyšela moje myšlenky. „Pamatuješ?“ Pamatuju. Pamatuju si to tak přesně, že neodpovídám.
