Koleno se ozve při vstávání, jako každé ráno. Už nepočítám dny od operace, počítám dny do kontroly účtu. Surfová škola mého strýce má čtrnáct prken, osm neoprenových obleků bez děr a banku, která ztrácí trpělivost.
Stojí na molu, když odemykám. Krátké vlasy, slané, batoh a pohled, který spočítá moje prkna, než stačím říct dobré ráno. „Leash na tom třetím je proražená,“ říká. Portugalský přízvuk. „A ten oblek tam má díru na koleni.“
„Dobré ráno,“ říkám. „Nehledám kritiku.“ – „Dali jste inzerát. Plavčice, sezóna.“ Zvedne telefon. „Jsem z Lisabonu. Viděla jsem víc vln než vy zákazníků.“
Je mi jednatřicet, byl jsem profík, stál jsem na stupních vítězů na Havaji a můj strýc mi odkázal svou školu, protože věřil, že se koleno zahojí. Nehojí se. Podívá se na koleno, krátce, a nic neřekne. To jí přičítám k dobru.
„Sezóna začíná za dvanáct dní,“ říká. „Nemáte kurz pro začátečníky, žádný pro děti a webové stránky jsou z roku 2014. Umím všechno tři.“ – „Taky umím všechno tři.“ – „Neumíte to donést do vody.“
Máchovo jezero leží šedé a klidné před námi a já vím, že má pravdu, a že bych ji nejradši zase posadila do vlaku. Místo toho tu stojím s klíčem v ruce a vítr jí čechrá bundu.
„Dva týdny na zkoušku,“ říká. „Pokud škola potom ještě stojí, promluvíme si o platu.“ Natáhne ruku. „A pokud ne, řeknu vám, co jste dělali špatně.“
