Smlouva má jedenáct stran a devět z nich je o mlčení. Kdo píše text, nikdo neříká. Kdo najde melodii, nikdo neříká. Podepisuju, protože to dělám už roky, a protože ty peníze stačí na to, abych rok nemyslel na nájem.
Venkovský dům je hodinu od všeho. Studio je v suterénu, s koberci na stěnách a kytarou, která vypadá, jako by zažila víc než já. Nick Rivers sedí na zemi, ne na židli, a vzhlédne, když vejdu.
„Ty jsi Romy.“ – „Já jsem ta, která neexistuje.“ Zasměje se, chraplavě, smích, který znáte z desek a který ve skutečnosti zní mnohem unaveněji. „Tak už jsme dva.“
Label chce comeback. On chce, myslím, jen spát. Na stole leží papíry s načatými řádky, všechny přeškrtnuté. Přečtu jeden, který není přeškrtnutý. Je dobrý. Je až moc dobrý na to, aby ho dal publiku.
„Ten ne,“ řekne, když vidí, co čtu. „Ten není na album.“ – „Pro koho tedy?“ Vezme mi papír z ruky, složí ho, strčí do kapsy u kalhot. „To ještě nevím.“
Pracujeme do tří. Zpívá potichu, já píšu, hádáme se o jedno slovo v druhé sloce, a v jednu chvíli už nesedí na zemi, ale vedle mě na gauči, s kytarou mezi námi jako argumentem.
„Zazpívej ty,“ řekne najednou. „Jen ten řádek. Chci slyšet, jak zní, když ho někdo myslí vážně.“ Nikdy nezpívám před ostatními. To není v žádné smlouvě, ale je to pravidlo, podle kterého žiju. Čeká. Kytara ještě doznívá.