Molo má dvě nová prkna. Vidím je hned, protože jsem grafička a vnímám věci, které do sebe nezapadají: světlé dřevo mezi šedým, čistě přišroubované. Někdo tu byl, než jsem přišla. Někdo se snažil, a může to být jen jeden člověk.
Jannik vyjde z domu, když odkládám tašku. Pět let. Je širší, klidnější, a má stejný pohled jako tenkrát, pohled, kterým se na mě dívá, jako bych byla věta, kterou nedočetl. „Finjo.“ – „Opravil jsi molo.“ – „Bylo nebezpečné.“
Chata u jezera teď patří nám oběma, říká právník, dokud ji neprodáme. Dva týdny na vyklizení. Dva týdny s člověkem, se kterým jsem od svatby našich rodičů neprohodila ani slovo, protože to poslední slovo bylo příliš.
Nosíme krabice. To je dobré, protože při nošení se nemusí mluvit. Staré časopisy, nádobí, rybářský prut jeho otce, knihy mé matky. Mezi dvěma krabicemi zůstaneme stát v chodbě, protože chodba je úzká, a jeho paže se otře o mou a nikdo neuhne.
„Loď,“ řekne později, když se setmí. „Udělal jsem ji taky. Tu veslici.“ Vím, kterou loď myslí. Pět let ležela s dírou v přídi v kůlně, protože jsme se toho léta hádali, kdo ji má opravit, a pak o všem ostatním.
Jdu do kůlny. Loď tam leží, čerstvě natřená, modrá, jako byla tenkrát. Na lavičce leží lísteček jeho rukou: Chtěl jsem to mít hotové, než přijedeš. Stojím v kůlně a dýchám, dokud dýchání zase jde.
Když se vrátím, sedí Jannik na konci mola, na nových prknech, s nohama ve vodě. Neotočí se. Ví, že jsem to viděla. Vzduch těžce visí nad jezerem a vedle něj je místo.
