Pokoj má postel. Stojím ve dveřích s taškou na foťák, Livia stojí za mnou se svým kufrem, a oba se díváme na postel, jako by se mohla rozdělit, kdybychom se dívali dost dlouho.
„Tvoje máma to zamluvila“, řekne. „Tvůj táta to zamluvil“, řeknu. Oba mají pravdu. Oba zamluvili jen jeden pokoj, pro svědka a svědkyni, protože oba věří, že za tři dny budeme stejně sourozenci.
Livia projde kolem mě, hodí kufr na postel a matrace se prohne. „Beru si levou stranu“, řekne. „Ty určitě chrápeš.“ – „Odkud to víš?“ – „Vypadáš jako někdo, kdo chrápe.“
Venku se vinice na jižní Moravě táhnou až k horám. Otevřu okno, protože musím něco dělat rukama. Jsem fotograf. Vím, jak vytvořit odstup: přes objektiv. Ale foťák nevytahuju.
„V šest musíme na zkoušku“, řekne. „Tvoje řeč ještě není hotová, viděl jsem ty papíry na stole.“ – „Četla jsi mou řeč?“ – „Jen začátek. Je špatná.“ Usměje se. Je to ten úsměv, kvůli kterému nespím od prvního rodinného oběda.
Jdeme dolů do vinného sklepa, kde proběhne generálka. Na schodech je těsno, a ona se zastaví o dva schody níž, otočí se a její tvář je najednou ve výšce té mé.
„Tři dny“, řekne tiše, bez úsměvu. „Potom budeš můj bratr, Raffaele. Pak už nebude možné nic z toho, co by teď ještě možné bylo.“ Otočí se a jde dál. Stojím na schodech a počítám.
