Klíč drhne, jako vždycky drhl. Opřu rameno o dřevo a dveře vily se otevřou do chodby, která voní po vosku a po mém otci. Dva roky jsem tu nebyla. Je šest týdnů mrtvý.
„Mohla jsi zavolat.“ Vivien stojí na schodech, bosá, se sklenicí vody v ruce. Třicet osm, o jedenáct let starší než já, a v mé hlavě byla vždycky ta žena, která nám ho vzala.
„Mám klíč,“ řeknu. „Nepotřebuju povolení.“ Přikývne, jako by přesně tuhle větu čekala, a sejde dolů, aniž by se na mě podívala.
V knihovně stále stojí jeho křeslo. Vivien zůstane stát u dveří, já se neposadím. Mezi námi leží koberec, na kterém jsem si jako dítě hrála, a ten je najednou velmi široký. Voní to po studeném doutníkovém kouři, který už týdny nikomu nepatří.
„Notář přijde ve čtvrtek,“ říká. „Do té doby patří dům nám oběma.“ Nám. Říká to slovo jako fakt, ne jako obtíž.
Na psacím stole leží obálka s mým jménem, rukou mého otce. Znám to písmo, znám sklon písmen. Neznám důvod, proč ji Vivien neotevřela.
„Nečetla jsem ji,“ řekne, jako by slyšela mé myšlenky. „Chtěla jsem, abys u toho byla.“ Stále stojí u dveří. Vypadá unaveně a poprvé se na ni podívám, aniž bych ji nenáviděla.
