Hrozny jsou zralé. Vidím to z auta, ještě než uvidím dům, podle barvy svahů nad Moravou. Můj otec by je tento týden sklízel. Je devět dní mrtvý a hrozny to nevědí.
Helena stojí na dvoře v gumácích, bednu na boku. Je to žena mého otce. Je o pět let starší než já. Dívá se na mě, jako se dívá na dodavatele, který přijel pozdě.
„Už jsi začala,“ řeknu. „Sklizeň nečeká na pohřby,“ řekne. „A nečeká na syny.“ Postaví bednu. Její ruce jsou modré od šťávy. U toho stolu jsem ji nikdy neviděl bez rukavic, dokud otec žil.
Notář řekl: napůl. Dům, svah, jméno. Chtěl jsem prodat. Rozhodl jsem se už v autě, někde za Koblenzem. Teď stojím na dvoře a z kelleru jde vůně moštu a to rozhodnutí slábne.
„Potřebuju někoho na spodní parcelu,“ řekne Helena. „Sousedův kluk je nemocný.“ Neřekne: Pomoz mi. Řekne to tak, že bych mohl odmítnout. „Jsem vinař,“ řeknu. „Vím,“ řekne. „Často o tom vyprávěl.“
Pracujeme do setmění, tři řady od sebe, beze slov. Její nůžky cvakají v rytmu, který znám od něj. On ji to naučil. Ta myšlenka bolí, jinak, než jsem čekal.
Na konci řady na mě čeká. Podá mi jeden hrozen, jediný, z nejspodnějšího třapince. „Ochutnej,“ řekne. „Řekni mi, jestli měl pravdu s tímhle rokem.“ Její prsty jsou studené a barví ty moje.
